Nastal krásný zářijový víkend a my, Veverky, se vydaly na chatu hluboko do visalajských lesů. Ale řekněme si, jak to všechno začalo.
Z ústředny nám přišel vzkaz, že se na chatě pod Travným našla oběť vraždy – mladá Jennifer. A tak jsme si daly sraz a vydaly se na místo činu. Cestou tam jsme zažívaly spoustu zábavy, a když jsme se dostaly na určené stanoviště, začalo se stmívat. Nastala tajemná atmosféra. Vešly jsme do chaty, kde se nám naskytla příležitost vše prozkoumat a propátrat. Položily jsme věci a vrhly se do práce. Mezitím, co jsem já a zbytek Veverek propátrávala malé zachovalé místnůstky, náš doprovod, Lucka s Honzou, připravovali ohniště na večerní opékání špekáčků. Všechny důkazy jsme poctivě našly. A hurá k ohni!
Jelikož už všude byla tma a příšerná zima, plápolající oheň jsme s úsměvem na tváři přijaly. Opečený špekáček s chlebem dodal celému prostředí ten správný skautský nádech.
Po večeři jsme se ještě vydaly hledat do lesa okolo oné chaty prazvláštní podezřelé. Menší hra. Bonusem byly nebezpečné klacky číhající na každém rohu se záminkou podkopnout nám nohy. A že se jim to někdy vedlo. Nikomu se ovšem naštěstí nic nestalo. A hurá do hajan.
Ráno jsme byly všechny natěšené do nového dne a dobrodružství. Po všech ranních povinnostech, typu hygiena a vydatná snídaně, jsme si zabalily věci a do jedné krosny naházely docela dost nashromážděného jídla a pití. A vydáváme se na Bílý Kříž po stopách podezřelých a vraha nevinné Jenifer. Opět padla spousta vydařených, a samozřejmě vtipných, hlášek. Zažily jsme spoustu zábavy a také proklínání „velmi strmých a náročných“ kopců a tras. Následně jsme došly k dalšímu, ústřednou zvolenému stanovišti a hledaly ukrytý klíček od Jennifřina deníku. I ten jsme úspěšně našly.
A dostáváme se na „cílovou rovinku“. Čteme deník a postupně vylučujeme všemožné možnosti. Dojdeme k hospodě na Bílém Kříži, kde nás čekalo zasloužené posilnění a postupně také vyřešení vraždy. Byl to Majkl Dlouhán (námi zvaný Dolar).
A tímto to končí. Teda ještě úplně ne. Stále nás čeká cesta zpět k chatě a na autobusovou zastávku, ale toho vás ušetřím. Myslím, že úplně nepotřebujete slyšet o tom, jak jsme se opět bavily, jak jsme uklízely a loučily se s chatou. Byly to nádherně prožité chvíle a jen tak na ně nezapomeneme, minimálně teda já ne. Snad se tam ještě někdy vrátíme a zavzpomínáme na Jennifer, Majkla, hluboký strašidelný les a spoustu zábavy. Bez našich ochránců Lucky a Honzy by to ovšem nebylo ono. Už chybí jen jediná věc na závěr, a to v pořádku dojet domů.
Alexandra Leňková, Veverky
