Skautské středisko P.Bezruče Místek

Konec srpna byl učený pro místecké skauty a skautky a pro vodu - hledali jsme dlouho, než jsme vybrali a i tak si nebyli jisti, zda bude vody dost... A vyšlo to, bylo jí opravdu přehršel (nejen v sobotu, ale i v neděli, kdy odpoledne lelo jak z konve..). Pro zájemce jsme zveřejnili pár zážitků.

Naše nejmladší družina vyrazila do přírody - na Metylovickou hůrku pod vedením Katky a Tygřic. A tady je zápis Julinky:

Prvně jsme se sešli na Letné, potom přijel autobus, potom jsme jeli na začátek výletu a pak jsme šli cestou a velcí nám nachystali stopy. Ty stopy byly červené fáborky. Střídali jsme se ve sbírání fáborků a potom jsme dorazili tam, kde byli velcí, zahráli jsme si nějaké hry a potom jsme dorazili na to místo, kde jsme opékali párky a maršmelouny a hrálí jsme si tam. To místo se jmenovalo Hodoňovice u křížku. Lvíčat nás bylo 5 a velkých bylo 3.

Julinka (6,5 let)

Tentokrát jsme vyrazily na kolech do 30 km vzdáleného Bohumína, kde jeskyňáři měli připravený alpský traverz přes řeku Odru. Bylo to super. A protože jsme si chtěly splnit zároveň bod do stezky (40 km na kole za jeden den), dojely jsme na kolech až do Ostravy. Na Masarykově náměstí si daly zmrzlinu a poté zjistily, že Kája má prázdné kolo. Nehoda přišla přesně tak, že nás v ničem neohrozila  - 40 km jsme měly a na nádraží Ostrava střed to byl kousek. Bylo zde trochu plno (parní lokomotivy vyrazily do světa u příležitosti dne muzeí), ale vše jsme zvládly a dojely zpět do Sviadnova. Tam jsme odložily kola, nasadily batohy a vyrazily směr Štandl - naše akce totiž pokračovala přípravou večeře (na přípravu a péči náročné tousty na ohni) a následné přespání pod širákem...

Kupodivu jsme se v neděli probudily živé, celé a zdravé. Žáden medvěd nedorazil. Nevadí, užily jsme si to. Ostatně - máme pro vás pár fotek (jméno: Neonky heslo: bezruci) a také video z traverzu :-)

Zpracováváme také rozhovory s účastníky. První přinášíme zde:

Jednou za tři roky je třeba provést revizi ve vedení střediska a při té příležitosti se zamyslet na jeho směřováním. Sněm se uskutečnil ve Sviadnově - u klubovny v nově pořízeném Pantheonu. Kromě toho, posezení uvnitř stanu bylo bylo příjemné (hlavně díky výbornému občerstvení, které nachystala Lenka a připojila se taky Lucka), tak jsme měli možnost vyslechnout zhodnocení uplynulých tří let od Toma Stolína, zprávy z roverského kmene a rekonstrukce Ivančeny od Číňana či rekapitulaci hospodaření od Markéty a ohlédnutí za stavbou klubovny od Toma Merty.

Poté jsme přistoupili k samotné volbě - nové složení vedení střediska je následující:
vedoucí střediska - Tomáš Stolín, jeho zástupkyně - Markéta Šuchová
členové revizní komise - Ivana Soldánová (předseda), Lenka Kleinwächterová, Lucie Luterová
volený člen střediskové rady - David Čajan
duchovní zpravodaj - Jan Kleinwächter

Všem zúčastněným patří velký dík, všem těm, kteří se zavázali v příštích třech letech sloužit středisku hodně dobrých nápadů a dostatek energie pro jejich uskutečnění. Pár dalších snímků najdete tady.

Závody vlčat a světlušek už pro nás nejsou. Tak to se Neonky dozvěděly trošku se zpožděním... Neprošly testem věku. A co tedy budeme dělat? Tak vyrazíme na skautskou výpravu! Tak nějak vznikl nápad o od nápadu byl jen kousek k realizaci. Schůzku před akcí jsme věnovaly přípravám - kdo a co zařídí a ponese, co budeme vařit, jak budeme spát.

V sobotu jsme se odpoledne postupně sešly v autobusu, který nás zavezl do Metylovic. Odtud je to kousek na Metylovickou hůrku... Než dorazila Markéta, tak už stály stany a téměř bublal guláš v kotlíku... Idylka... Po večeři jsme ještě chvíli poseděly u ohně, pak se vydaly rozhlédnout do kraje a na noční oblohu... Bylo moc hezky.

Ráno jsme si umíchaly vajíčka, sbalily náš tábor a vyrazily do Hodoňovic na mši svatou. Po ní jsme ještě chvíli hrály sochy (než nás odvezli rodiče domů). Byla to naše první družinová výprava s přespáním - a myslím, že jsme obstály. Pár fotek jako důkaz.

Závody vlčat a světlušek se konal pod taktovkou střediska Frýdlant n. Ostravicí a nesl se v duchu Harryho Pottera. Těch postav, které jsme mohli potkat... Bylo to úplně jako ve filmu. Také úkoly, které nás čekaly byly zasazeny do motivačního rámce. Zázemí bylo uvnitř sokolské chaty - dělaly se tady výborné párky v rohlíku, pouštěly pohádky či bylo možné hrát deskové hry. Venku zase bylo možné sportovat a běhat podle chuti.

A jak to všechno dopadlo? Závodu se zúčastnily 3 družiny - světlušky Veverky (11. místo), Netopýrky (7. místo) a vlčata Mloci (6. místo). Nebylo důležité vyhrát, ale zúčastnit se - a to jsme si všichni moc užili - viz foto. A příště třeba zaútočíme na stupně vítězů...

Závody vlčat a světlušek se konají jen 1x za dva roky. Možná právě proto někteří vůbec netuší, co je čeká. A proto jsme se rozhodli uspořádat takové cvičné kolo... střediskové. Starší skauti, skautky a roveři byli na stanovištích jako rozhodčí a mladší pak si měli možnost vyzkoušet závodit. Bylo to napínavé, soutěžilo se v deseti disciplínách (kuchtění, příroda, zručnost, vlast a skauting, zdravověda, fyzická zdatnost, schopnost vyhledávat informace i umět se zachovat v krizových situacích).

Podařilo se skloubit role skautů, skautek a roverů i vlčat a světlušek a vytvořili jsme si vzájemně moc hezké odpoledne. Všem zúčastněným patří velký dík. Pár snímků na památku najdete tady.

Všichni, kdo nezabrali v pátek, mohli v sobotu. Vyráželo se v 7:15 z Frýdku, ale někteří to vzali po vlastní ose a tak jsme se nahoře nestačili vítat ;-) My byli nahoře včas, tak jsme měli příležitost si pořádně prohlédnout a zapamatovat podobu mohyly již přede mší.

Společně s ostatními jsme prožili mši svatou a zúčastnili se ceremoniálu, pak už jsme museli utíkat na autobus a vlak. Bylo to ale super a můžete nás (a třeba taky Šamana a jiné) najít na společných fotkách také tady pod jménem a heslem dron

Tygřice, Rysi, Panteři i Bobři - z každé družiny se sešli zástupci na nádraží ve Frýdku, odvážně na ramena nasadili krosny a s plnou polní vyrazili do světa. Dostali na cestu pár peněz a mapu - a věřte nebo ne, našli své místo ke spaní na krásné louce. Postavili stany, uvařili čaj, odvážní dokonce usmažili vajíčka, pouštěli dron, zahráli si hru "Chaos ve městě" a vydali se prozkoumat okolí a tábory ostatních. Za svitu měsíce v úplňku se pak vrátili a ulehli do připravených spacáků...

Ráno se kupodivu nenašel jediný umrzlý a proto jsme mohli po snídani vyrazit dál - přímou čarou do kopce, ať nechodíme zbytečně sem a tam... Zadýchali jsme se, ale díky tomu jsme přišli na Ivančenu včas. Potkali jsme se tam s Neonkami, Netopýrkami, Veverkou, dalším Rysem a spoustou dalších kamarádů... Mši svatou jsme slavili s otcem Vítkem Zatloukalem a otcem Petrem Smolkem, vše pod drobnohledem televize Noe. Následující slavnostní ceremoniál u mohyly byl velkolepý, spousta lidí která se tam nakupila nám znemožnila slyšet. Alespoň jsme měli někteří možnost vidět - náčelníka, náčelní a jiné...

Lidské bingo nás donutilo poznávat nové kamarády, zatímco trampská kapela hrála známé písničky na basu, housle i kytary... a pak jsme se vydali na cestu zpátky. Našli jsme medvědí česnek a tudíž nás přepadly chutě na topinky... I stalo se a bylo to velmi dobré :-) Pak jsme nasadili opět batohy na záda a vyrazili do Janovic na autobus. Zážitky nám už nikdo nevezme (snad jen HOSIP by to mohl zkazit),  pro všechny případy jsou zde fotky pod jménem a heslem dron

Tentokráte jsme uspořádali víkendovku pouze pro pánskou část našeho střediska. Ne že by holky víkendovku neměly, měly svůj „babinec“ dokonce ve stejném termínu a nedalo od nás, ale přece jen se musely obejít bez našich okras, čehož nepochybně litovaly.
 Ale zpět k pánům. Již od samého začátku akce bylo vidět, že máme vše plně v rukou a naplánovanou každou minutu, tedy až na pár drobností. Třeba když v den odjezdu jsme měli několik telefonátů od rodičů, kdeže vlastně mají předat děti. Vloudila se totiž drobná chybička do místopisu, když za nástupní místo bylo určeno autobusové stanoviště v Místku. My jsme jednoznačně mysleli autobusové stanoviště ve Frýdku, jinak bychom uvedli, že sraz je na starém autobusáku. I přes toto drobné nedorozumění jsme se nakonec sešli všichni včas a na správném místě. Kuba s Davidem neomylně našli nástupní místo a čas odjezdu autobusu do našeho cíle – Příbor, zastávka Tatra. David dokonce i dobře nakoupil lístky v požadovaném množství, takže jsem si myslel, že Panteři složili zkoušku z dopravy na výbornou, když se ale hoši zakecali a málem jsme přejeli cílovou stanici, musel jsem jim známku o dva stupně snížit.
Po vystoupení z autobusu dostali kluci mapy s vyznačením cílového místa a seznamem ulic, po kterých je třeba projít. Pravda nebyla to nejkratší trasa, ale museli jsme trochu natáhnout čas, protože ubytování bylo možné až od 18 hodiny. To, že hoši zcela netrefili požadované ulice, prostě do ní vešli druhým koncem, mě příliš nepřekvapilo, přece jen mapa města asi není to, na co jsou zvyklí. Co mě však překvapilo, bylo že někteří experti už dvacet kroků od autobusu naříkali, že je bolí nožičky. Z toho jsem usoudil, že mají v rodině předky ze Slovenska, protože jedině tam „sa chodí“ i když jedete autobusem.
I tak  jsme dorazili na místo přece jen dřív, takže jsme si museli v parku zahrát pár her, než skončili příborští skauti schůzku a my mohli obsadit jejich klubovnu.
Klubovnu mají velkou, pěkně vyzdobenou a je vidět, že již mnoho pamatuje. Každá družina má svou vlastní místnost, k tomu velký a malý sál. Jo, to takhle mít v Místku. Nic, trochu jsem se zasnil. Díky velkému počtu místností jsme se mohli rozdělit a to vedoucí do jedné, Sviadnov do druhé a Místek do třetí. Ukázalo se, že toto rozložení bylo maximálně výhodné, neboť Místek hrál dračí doupě a Sviadnov zas preferoval pin-pong. No, a vedoucí zase nerušilo chrápání naší dospívající mládeže. Navíc si kluci zpestřili večer lovem divé zvěře zvané myš. To se jim povedlo a chudáka vypustili dveřmi ven. V radosti nad úspěšným odchytem a ještě úspěšnějším vypuštěním jaksi pozapomněli pevně zavřít vstupní dveře za což nás poctili svou návštěvou příslušníci policie, kteří nás na tento fakt upozornili. Po tomto setkání jsme dveře opravdu důkladně zavřeli a mohli klidně usnout s pocitem bezpečí. Ještě než jsme usnuli, tak jsme si udělali černou půlhodinku a rozebírali jak chránit přírodu. Kluci se shodli na tom, že budou uklízet odpadky v lese – beru je za slovo a určitě jim umožníme se realizovat.
V sobotu ráno nás po snídani posílil ještě jeden člen a tak jsme vyrazili na výlet. Nakonec jsme se rozhodli, že vyrazíme do Štramberka, podívat se jak se daří holkám. V mapě jsme si vybrali trasu kolem řeky, ale u nádraží jsme narazili na rozcestník, který nás poslal, zcela překvapivě, úplně jinou cestou. Musím však přiznat bez mučení, že nová trasa byla velmi pěkná, vedla přes zajímavá zákoutí a cesta pěkně ubíhala. Tedy jak komu. Čelní skupina šla svižným krokem a prováděla průzkum trasy, skupina střed hrála i za pochodu dračák, takže okolí moc nevnímala, a zadní voj uzavíral kočárek a pozorovatelé přírody, kteří se zastavovali u každého broučka a kytičky. To způsobilo, že když čelo hrdě vstupovalo do Štramberku, tak zadní voj opouštěl Příbor, což jak jistě uznáte, je obdivuhodný výkon. I přes tento zápis do knihy rekordů jsme přeci jen po dvou hodinách dorazili na náměstí ve Štramberku. Zde kluci projevili chuť utratit něco peněz, takže dostali povoleno koupit místní specialitu – uši. Ke chvále kluků nutno říct, že nákupy prováděli s myšlenkou na své blízké doma, takže někteří určitě donesli domů aspoň jedno balení. Jako nejlepší nákupčí se ukázal Martin, který si objednal čtyři balení různých chutí, která pak spokojeně sbalil do batůžku a se slov „děkuji“ se hrnul ke dveřím, čímž vzbudil v krámku záchvaty smíchu. Nutno přiznat, že svůj omyl si uvědomil a poctivě zaplatil. Vzhledem k tomu, že hoši začali padat hlady, doptali jsme se místních, kde bychom dostali dobrou polívku. Doporučenou restauraci jsme našli a jako bonus k chutné polévce jsme, zcela neplánovaně, shlédli v televizi i biatlonový závod žen s hromadným startem. Řádně posilněni hoši doputovali zpět na náměstí, kde nám holky půjčili propriety ke hře, ve které bylo třeba najít domy podle vyfocených detailů. K našemu překvapení to kluci zvládli za čtvrt hodiny, což nás vedlo k povelu „zrychleným pochodem směr nádraží“, kde jsme doufali stihnout vlak do Příbora. Nikdy bych nevěřil, jak dokáže zrychlit člobrďa, který už opravdu, ale opravdu nemůže, když se mu řekne, že když nestihneme vlak, tak jdeme pěšky celou cestu zpět. Náš úmysl by se jistě podařil, pokud bychom si nespletli budovu nákladního nádraží s budovou nádraží osobního, prostě jsme zahli vpravo místo vlevo. Nicméně i přes tento drobný nedostatek jsme vlak stihli a rychle do něj začali nastupovat. Jenže jak rychle jsme nastoupili, tak rychle jsme vystoupili, když nám laskavá paní průvodčí s milým úsměvem na tváři oznámila, když viděla naše zcela vyčerpané a strhané obličeje, že nám jako bonus dá přirážku 40 korun na lístek, páč jsme neměli lístky koupené v pokladně. Poté co jsme vydýchali zklamání z odjíždějícího vlaku, prozkoumali jsme jízdní řád, což vedlo ke zjištění, že další vlak jede za hodinu. Vzhledem k pěknému dni jsem dospěl k závěru, že nemá smysl lelkovat na nádraží a i přes drobné protesty byl vydán pokyn k přesunu na další zastávku do Kopřivnice. Kromě pěkné procházky jsme ušetřili i na jízdném. V Kopřivnici pak jsme již bez problémů nastoupili na courák, který byl překvapivě plný lidí, a bez úhony dorazili do Příbora. Zde nás čekal bonus v podobě vynášení smrtky a vítání jara.
V klubovně si měli kluci vymyslet, co budou vařit na večeři. Od návrhů, za které by se nemusel stydět ani šéfkuchař v pětihvězdičkové restauraci, postupně nároky klesaly až k nudlím s kečupem, aby definitivně skončili na nudlích, kečupu, párku a sýru. Po tomto konečném verdiktu bylo využito blízkého marketu k nákupu surovin, kdy kluci nejdříve neomylně sáhli po nejdražších nudlích, aby si vzápětí vzpomněli na skautský zákon, konkrétně bod skaut je hospodárný a pro změnu vybrali z regálu nudle nejlevnější. A zatímco kluci pod vedením Jeníka a Pavla kutili svou večeři tak sbor náčelníku po krátké poradě rozhodl řešit logistiku nedělního odjezdu domů, vzhledem k počtu účastníku víkendovky, pomocí vozů, proto bylo nutné zajet ještě pro jedno auto do Sviadnova, což se podařilo. Na závěr dne byl ještě na programu ping pongový kolotoč, upíři a těsně před spaním pak černá hodinka.
Nedělní ráno bylo příjemné překvapení, kdy Janek s Martinem, kteří vstanuli dříve, nejen že ostatní nevzbudili pobíháním a povykováním na chodbě, ale nachystali snídani. Kterou ostatní s chutí spořádali. Takto posilněni jsme vyrazili na mši do kostela. Vzhledem k tomu, že byla Květná neděle, byla to velká sláva s dechovkou, průvodem a za přítomnosti televizních kamer. Díky skautským šátkům byli kluci vděčným terčem objektivů. Více času v záběru bylo věnováno snad jen malým dětem v kočárkách a vyšňořeným maminkám. Pro naše uši jistě bylo příjemné slyšet pochvalu, jak je pěkné, že jsme přišli v krojích (ve skutečnosti jsme měli na bundách jen šátky, protože bylo docela chladno). Po skončení slávy, která trvala docela dlouho jsme si v klubovně sbalili svoje věci a po delší poradě vedoucích nasedli do aut a vydali se směrem k domovu, ale ne docela domů, nýbrž do restaurace na dopravním hřišti, kde jsme si dali na oběd pizzu, což jsme si mohli dovolit díky tomu, že nákup surovin na večeři provedli kluci opravdu úsporně. A tak byly děti navráceny rodičům sice s mírným zpožděním, zato však s plnými bříšky. Ale věřím, že byli i plni dojmů z, podle mě, povedené akce. Takže si můžeme jen přát, ať se na další akci sejdem, minimálně ve stejném počtu.
Tomáš

Všechny dámy vyrazily - oblékly si středisková trička, a nasedly do vozu Českých drah, který je dovezl až do Štramberku... Následovala spousta her, překvapení i nevšedních zážitků (noční návštěva Šipky, výstup na rozhlednu Bílá hora, zkoumání architektonických prvků na domech, soutěž tety Kateřiny, tvoření "neandrtálce",  pečení štramberských uší aj.). Víkend jsme zakončily v Lidovém domě na velikonočních dílnách. Fotky jsou pod jménem mistek a heslem bezruci (vše bez diakritiky).

Zima se blíží ke konci a před námi je jaro a s ním i spousta venkovních aktivit vyžadujících dobrou kondici. Abychom se přesvědčili, jak na tom po zimě jsme, a zda jsme moc nezlenivěli, uspořádali jsme si takový malý turnajíček ve florbale v tělocvičně ve Sviadnově. Zúčastnili se nejen místní Mloci a Rysi, ale i přespolní Panteři a Bobři (ti vytvořili kombinované družstvo s vedoucími, protože dorazili jen dva).
Nebudu zde rozepisovat průběh všech zápasů, ani tabulku, i když by si mnohá utkání zasloužila samostatný článek, ale dovolím si vypíchnout jen pár perliček. Tedy, Bobři dorazili sice jen dva, zato kvalitní hráči, přesto, nebo právě proto byli doplněni o dva vedoucí. Rosťa chytal hrdě celou dobu v brance, a jeho fotbalový styl by uchvátil nejednoho lovce talentů, a v poli občas naskočil Tomáš. Bobří družstvo bylo navíc lehce znevýhodněno počtem hráčů – měli povolené jen tři hráče, navíc Bobři byli bos a dokonce i bez klobouku, avšak nos si nenarazili. Sviadnov opět nezklamal a dodal hned tři brankáře. No jo, ale má jen dvě družstva. Co s tím? Co by, Matouše jsme přesunuli k Panterům, což pro ně jistě byla posila, a více méně jen díky kvalitnímu gólmanovi vyhráli celý turnaj. Na druhou stranu přece jen neměl tolik možností vyniknout. Tuto možnost plně využila za zády Rysů Anička a byla po zásluze vyhlášena nejlepším brankářem turnaje. Nejlepším střelcem pak byl Kuba z Panterů. Mloci zas měli výhodu jednoho hráče v poli navíc, přece jen výšková převaha ostatních byla zřejmá.
Všichni ze sebe vydali vše, a dle mého názoru, si dobře zahráli, a ukázali, že zimním spánkem moc sil neztratili.

Tomáš

Pro velký úspěch našeho prvního rádoby orientačního běhu v parku za starým autobusovým nádražím jsme se rozhodli vyzkoušet běh orientační už opravdový. Možnost poměřit si své síly s ostatními se nám naskytla v sobotu 13.2. ve Frýdlantě nad Ostravicí. Naše výprava dvou vozidel, kdy ve vozidle A jel Místek, čili Panteři s Tomem, a ve vozidle B jel Sviadnov, čili Rysi taky s Tomem, dorazila bez větších překážek k místu startu. Tam jsme se hrdě zaregistrovali na trať kategorie C (abyste rozuměli, kategorie byly tři a to A 4,5km, B 3,5km, C2,5km). Jak jsme posléze zjistili, udělali jsme nakonec z této kategorie přebory skautů, protože když soupeři uviděli naši hrozivou kvalitu, tak se do této kategorie přihlásili už jen tři (a při vší skromnosti musím říct, že jsme je nechali ve výsledkové listině za sebou, možná to bylo i tím, že jeden účastník běžel i s kočárkem – ale terénním).

Po přebrání startovního lístku jsme se přesunuli ke startu, kde jsme okamžitě vzbudili pozornost. Zatímco většina závodníků kolem poskakovala a snažila se ve svých sportovních dresech zahřát, tak my, oblečení v zimních bundách jsme v klidu a teple vyčkávali našeho startu. Je pravdou, že zimní bunda potom způsobovala naše přehřívání při pokusu o běh, ale kdo by taky předpokládal, že při orientačním běhu se běhá. Trasa závodu byla pěkná a nejhezčí na tom všem bylo pozorovat ten cvrkot, kdy spousta lidiček zmateně pobíhá po okolí, s hlavou zabořenou do mapy, aby se poté se zděšeným výrazem v obličeji ptali dalších běžců “Nevíš, kde jsme? Tady? Tak to musím zpět!“. Nejvíce mě ovšem dorazilo, když kolem přeběhli hoši startující o 8 minut zpět, a zcela nezadýchaným hlasem halekali „ahoj Tome“. Asi to bylo tím, že oni běželi a já šel.

Nicméně poté, co jsme všichni dorazili do cíle, jsem zjistil, že jsme v orientačním běhu zanechali nesmazatelnou stopu. David, Adam a Kuba díky svým výborným běžeckým časům pod půl hodiny obsadili první tři místa v kategorii C hoši a byli zaslouženě za bouřlivého potlesku uvedeni na podium. Do historie orientačního běhu se však zapsali jiní. Jeník Chrom, který byl v naší kategorii hlavním adeptem na titul, si během závodu na trati kategorie C odskočil podívat na trať kategorie A, aby si ověřil, zda by ji příště zvládl a přes tento záběh ještě dorazil přede mnou. Naprosto nadstandartní výkon pak podali někteří Rysi, kteří vyrazili na trať, i přes posměšky mnohých přítomných, s batohem na zádech, ve kterém měli jídlo a pití a podařilo se jim jako prvním v dějinách orientačního běhu posvačit na trati a přesto dorazit do cíle v čase hluboko pod hodinu a půl.

Výkon všech přítomných si zasloužil odměnu v podobě teplé polévky. Jsem rád, že se všichni shodli na tom, že to byla dobrá zábava a pokud to půjde, tak se nějakého závodu zúčastníme zas. A teď už trochu opravdověji a každý sám za sebe. Díky všem za pěkně strávený den.

Tomáš

Fotky od našich spolubojovníků jsou zde: foto 1, foto 2, foto 3 a výsledky.

Veverky a Neonky se vydaly na Visalaje, aby si užily sněhu, zimy a hor. Bohužel nemohly všechny, ale ty které nezaváhaly, našly asi 40 cm pokrývku sněhu, potkaly spoustu běžkařů i turistů, odhalily příběh vzniku Bílého kříže, postavily 6 luxusních sněhuláků, avšak místo pro pořádné sáčkování hledaly až do konce výletu :-( Dobrou zprávou je, že nakonec správné místo našly, a to nadobro rozzářilo jejich úsměv a umocnilo zážitky z výletu. Pár obrázků je pod jménem Visalaje a heslem bezruci.

... a já na té svatbě také byl, ráčejí vidět, ze srdce jsem pěl a ženichovi i nevěstě všeho dobrého i do dalších let přál...

Ladovská zima za okny je…. Tak to zpívá Jarek Nohavice ve své písni o zimě, tu sobotu to sice mělo do ideálního množství sněhu ještě daleko, teploměr však ukazoval přijatelných -15°C a kromě CD Romů Pendolina zamrzly i vozy části účastníků výpravy a na krátkou dobu i vztah některých rodičů k nám, vůdcům na nehostinný sever, když jsme dorazili na sraz s 10minutovým zpožděním. Ale i přes tato drobná úskalí jsme vyrazili vstříc dobrodružství a snad i bobování. Aby nám cesta lépe ubíhala, nachystal jsem si lovení „kešek“. První měla být v parčíku za prodejnou Mountfieldu. Možná tam i je, ale my ji, i přes intenzivní hledání, nenašli. Nu což, stane se.

Horší ovšem bylo, když na další pokyn „jdeme na soutok Ostravice a Morávky“, zareagovali všichni udiveným pohledem a otázkou „kamže?“. A já se podivil ještě více, než mi došlo, že na výpravu nedorazil nikdo z Místku! A tu se ukázala zkušenost a léta dřiny a odříkání kluků, kteří podle mechu na panelácích přece jen bezpečně určili směr k řece. To bylo radosti, když jsme tam dorazili! Snad ani Kolumbus neměl takovou radost z břehů Ameriky, jako my z břehů Ostravice. O to víc, když jsem se proměnil ve psí spřežení a táhl holky za sebou na bobech. Nicméně na takové srandy jsem už trochu starý a docela mě potěšil zájem zabobovat si ze břehu směrem k řece. K mému překvapení nikdo neskončil ve vodě, i když to bylo párkrát vo fous. Ostravici jsme pak překonali stylově po ledě a šinuli si to k lávce přes Morávku. Některým už ale začínaly docházet síly a tak jsme kousek za mostem do Starého Města udělali svačinovou přestávku. Po doplnění energie už nám nebránilo nic ve druhém pokusu o nález kešky u Dožínkového areálu. Jistě uhodnete, jak to dopadlo. Zase nic. Při pohledu na areál jsem uronil kroupu při vzpomínkách na mladá léta a úžasné sportovní výkony odběhané na zdejším okruhu.

Náladu nám také zvedlo sluníčko, které začalo příjemně hřát, a všichni najednou nedočkavě pokračovali v cestě na kopec. Šli jsme cestou, necestou, přes pole i louky, potoky i strouhy, a naše úsilí bylo korunováno příchodem pod kopec. Sáňkování zde bylo báječné a i přes pár naražených zadečků mělo velký úspěch. Vždyť jsme tam byli skoro dvě hodiny! Velkou práci, coby dokumentaristé, odváděli kluci. Pohled na ně, jak připevňují kameru na sáňky provazem za použití všech známých uzlů, byl jedinečný. Zvláště když jim z toho nakonec vyšel uzel gordický. Ale každá zábava jednou končí a tak jsme za zvuku zvonů ohlašujících poledne nastoupili na cestu domů. Ale nachystali jsme pro účastníky výpravy ještě jedno překvapení ve formě teplého čaje a pizzy. Je však pravdou, že většina při vstupu do jídelny nepozdravila, což se však dá přičíst celkovému vyčerpání. Po posilnění a při odchodu však již naše „nashledanou“ nešlo přeslechnout. A jak se s postupem dne šplhala teplota nahoru, tak i naše časové odhady se začaly lepšit a k cíli své cesty jsme došli již včas. Takže zase někdy ahoj…. 

Tomáš M.

Za doprovodu jeskyňářů z Bohumína se Tygřice, Panteři a Bobři vypravili na zimní sčítání netopýrů v okolí Suché Rudné. V konečném výsledku tedy měli možnost vidět 5 dolů, 7 druhů netopýrů (cca 40 ks celkem) a spatřili dokonce lišku. Výlet završili rozhledem ze sopky Velký Roudný a rychlou baštou v IKEA... Zážitků bylo určitě více než dost - pro radost "pár" fotek od Šerifa nebo Davida a tady pár fotek jako opakování. U Šerifa stačí do zadat jméno: Mistek a heslo: netopýr

Ve spolupráci s Charitou jsme se letos opět zapojili do veřejné sbírky, která má pomoci potřebným a také přinést radost těm, které navštívíme. Začali jsme již v pondělí 4.1. - koledníků se sešlo dost a s radostí se pustili do práce. Děkujeme všem za jejich otevřená srdce. Jen pro zajímavost nabízíme přehled vybraných peněz za farnost Místek, ve které jsme koledovali a také jejich využití vybraných prostředků ve Frýdku-Místku. Více informací je možné nalézt na www.trikralovasbirka.cz.

V sobotu 19.12 jsme si vyzvedli betlémské světlo na vlakovém nádraží a pak jej až do Štědrého dne střežili a předávali dál - v kostelích v Místku i Sviadnově, na náměstí v Místku i při osobních návštěvách v domácnostech. Doufáme, že vám tento pozdrav z Betléma udělal stejnou radost jako nám a přispěl k pohodovému prožití vánočních svátků v rodinném kruhu ;-)

Na závěr roku jsme se všichni sešli ve velkém sále lidového domu - každá družina si připravila nějaké překvapení - scénku, pohádku, taneční vystoupení či hru. Bylo nám společně moc hezky a těšíme se na setkání v novém roce. Společná fotka s vánoční atmosférou nás inspirovala k vytvoření přání do nového roku...

Tvořivá víkendovka pro vlčata a světlušky z okresu. Pár fotek od pořadatelů (Emíka), a taky naše (Markéty) fotky. Doufám, že výrobky udělají spoustu radosti u všech obdarovaných ;-)

Asi 20 dětí přišlo pomoci se stavbou klubovny - kopali jsme trativod, uložili zůstatek řeziva, položili podlahu v další části klubovny. Kromě práce jsme si zvládli také uvařit oběd, postavit přístřešek či připravit těm nejmenším malý výlet po okolí. Bylo to fajn a spousta z nás má (další) zářez za přiložení ruky k dílu ;-) Další fotky, které zároveň sledují růst klubovny ;-)

Blíží se advent a tak se i my chystáme na tento čas příprav a očekávání vánoc.

Opět přišly "dušičky" a skauti míří do Ostravy do kostela sv. Václava - za otcem biskupem - abychom si společně vzpomněli na naše zemřelé skautské bratry a sestry. Letos se mše svatá konala dokonce za účasti čtyř kněží.  Za středisko P. Bezruče se nás vypravilo celkem 10 - Anička s Filípkem, Katka K., Natka M., Tatranka., Anežka K., Markéta, Blesk, Šerif a Vašek Ch. Bylo hrozně fajn cítit se vzájemně setkat a prožít společně mši svatou.

Markéta

Celá akce začala dopisem - výzvou k záchraně / pomoci orlům. Přihlásili se jen ti odvážní, nicméně museli podstoupit test - zda jsou opravdu dostatečně zkušení - a dostat se na určené místo sami, dle předaných pokynů. I přes určité nesnáze a zvraty se to nakonec všem podařilo, takže jsme mohli v sobotu přistoupit ke splnění dalších úkolů, které spěly k důležitému cíli - záchraně tří mláďat orla skalního. Povedlo se nám to těsně před nedělní mší svatou, takže jsme mohli s klidnou hlavou slavit s otcem Martinem neděli. Protože to byla neděle misijní, zapojili jsme se do misijního koláče a upekli jablečné rohlíčky.

A kdo všechno byl to my? No přeci Veverky, Neonky, Panteři, Tygřice, Rysi, Mloci, Netopýrky i Lvíčata - celkem nás dětí bylo 33 a k tomu dospělí a čtyři Bobři - takže "Orlak" praskal ve švech. Ale bylo nám tam moc hezky, počasí nám umožnilo být téměř celou sobotu venku.

V neděli ráno se uskutečnil roverský slib v našem středisku - složil jej Daniel Miško za přítomnosti skautů a skautek našeho střediska - gratulujeme.

Pár vzpomínek z mého foťáku - jméno: orlak a heslo: mistek

Markéta

Byl slunečný teplý den, babí léto, a na jízdárně se úderem půl třetí hodiny sešly skautské družiny našeho střediska - musely přijít dříve, aby pro ostatní přichystaly soutěžní disciplíny (střelbu ze vzduchovky či luku, lanovou lávku, hody na hladovou kočku, střelbu na branku, malování na obličej, šifry, kimovku, čapí stoj, zpěv či míření laseru). Lehce po třetí hodině se tak mohlo začít s registrací návštěvníků, kteří se rozprchli plnit úkoly na jednotlivá stanoviště. S lehčím zpožděním dorazili také dva koníci, kteří povozili všechny děti. Na louce bylo také možné pouštět draky - a to nejen, že tam bylo místo, ale také dnes dokonce foukal větřík, který si s našimi draky pohrával.

Před pátou hodinou jsme zapálili oheň a ti, kterým vyhládlo si mohli na ohni připravit svou večeři. Mezitím vedoucí vyhodnotili, jak jsme si vedli na soutěžních disciplínách a pak nám předali sladké odměny za naše snažení. Slunce se schovalo za Štandl, začalo se ochlazovat a ubývat světlo - a to byl signál jít domů. Odpoledne se moc povedlo, odcházeli jsme domů plni dojmů.

Skauti tam měli také svou kasičku - na novou skautskou klubovnu - ani ta nezůstala nepovšimnuta - děkujeme moc všem dárcům, kteří podpořili naše úsilí vybudovat místo pro scházení dětí.

Pár fotek z mého foťáku - jméno: rodina a heslo: sviadnov a Šerifova (bez hesla).

Markéta

Tradičně v září vyrážíme na Olešnou. Letos však nejen se skauty a skautkami, ale také se světluškami a vlčaty. Sešlo se nás celkem 24 vodáků. Něco málo jsme ochutnali z teorie a pak jsme se "rozutekli" do všech koutů přehrady. Spoustu srandy jsme zažili nejen při hře s tenisáky. Počasí nám přálo, bylo to prima. A pár fotek nabízíme zde. Stačí napsat "olesna" a heslo "bezruci".

V pátek 11. 9. jsme si jako družinka Bobrů udělali výlet na kolech. Vyjeli jsme od klubovny. Projeli jsme různá zákoutí Frýdku-Místku a okolí.  Nejdříve jsme se podívali do Lískovce, pokračovali jsme přes vyhlídku v Sedlišti, dále jsme jeli přes Bruzovice, Lučinu, Horní Domaslavice a přes Dobrou. Naší jízdu jsme zakončili opékáním buřtů a samozřejmě jsme sdíleli všechny své zážitky z prázdnin.