Víkendovka za krásami krasu 10.-12.5.2019

  Velkolepě naplánovaná víkendovka začala téměř přesně podle programu, tedy v pátek 10.5.2019 v 16:50 (měli jsme vyjet v 16:30). Výpravu tvořily dva vozy Peugeot s posádkami striktně genderově nevyváženými, a sice Katka, Terka a Maruška a Tomáš, Tonda, Lízátko, Martin a Fafa. Vzhledem k předpokládaným zácpám u Příbora jsme si vybrali pomalejší, ale o to delší trasu přes Klimkovice. Následoval hladký průjezd kolem Olomouce, přes Prostějov a Vyškov až po technickou pauzu v Ruprechtově, kde jsme se pokochali pohledem na větrný mlýn holandského typu s unikátní Halladayovou turbínou. Po dostatečném nabažení se pohledu na technickou památku, jsme již hladce dorazili do cíle cesty a to do Jedovnic. Zde jsme podle popisu našli jak skautskou klubovnu místního oddílu, tak i klíče od ní. Klubovna se s naší novou ve Sviadnově nedá moc srovnávat (máme hezčí), ale je pěkně zabydlená. Po drobném úklidu mokrým hadrem nám k noclehu a pobytu plně vyhovovala. K mému překvapení patří do výbavy i karetní stolek, neb jak jsem zjistil, starší členové oddílu jsou náruživými hráči taroků, v nichž dokonce pořádají turnaje – určitě dobrý námět k zamyšlení, jak obohatit činnost i našeho střediska. První den jsme zakončili dobrou večeří. Následovaly hry, jako Bang a Macháček. A jelikož se nám řidičům již klížily zraky, tak jsme zaveleli „vyčůrat a spát“, jelikož nás čekal náročný den.

            V sobotu jsme si přivstali již o půl osmé, ať se stihneme nasnídat a připravit na průzkum podzemí a skal. V devět hodin na nás totiž již čekal v Lipovci náš průvodce podzemím. Byl to již starší pán, kterému říkají Švejk (asi podle podobnosti figury). Spolu jsme pak dorazili na základnu speleologů do Holštějna. Po řádném poučení a vhodném oblečení nám již tedy nic nebránilo následovat Švejka do Holštejnské jeskyně. Cestou nám vyprávěl různé zajímavosti ohledně objevu této jeskyně, upozornil nás na několik závrtů v okolí, nenápadné vstupy do dalších jeskyní – třeba Pavoučí. Po vstupu do jeskyně nám ukázal způsob průzkumu a objevování nových prostor. Po chvíli chůze ve stoje nás navedl do odbočky, kde jsme se již plazili. Vcelku mě udivilo, že Švejka najednou slyším před sebou, když byl před chvílí ještě za mnou. Vysvětlil nám, že jsme se právě proplazili jeskyní Šílenců (neb prý jen šílenci lezou po kolenou tam, kde se dá dojít pěkně zpříma). Náhle jsme zaslechli mručení jeskynního medvěda, s dětmi to však nic neudělalo, zřejmě proto, že na sebe neviděly a tak se domnívaly, že zvuky vydává někdo z nich. Je pravda, že trošku znejistěly, když se konečně dopočítaly, ale to se již na konci chodby objevil další jeskyňář, který si šel se Švejkem domluvit klíče od vstupu do jeskyně. Pak jsme již nerušeně prošli další úseky jeskyně, kde jsme se mohli pokochat krásnými krápníky rozličných tvarů, různými komíny i propastmi. Dokonce jsme objevili jednoho vrápence a při výstupu z jeskyně pak i vzácného pavouka zvaného šestiočko jeskynní. Ještě jsme pak prozkoumali jeskyni Lidomornu (chcete-li Hladomornu). Poté jsme již našeho průvodce Švejka odvezli zpět do Lipovce. My sami jsme, posilněni vydatnou svačinkou, vyrazili na cestu do našeho dalšího cíle, a to lomu Velká Dohoda. Vzali jsme to přes zříceninu Holštejn, přes propadání potoka Bílá voda u jeskyně Nová Rasovna (zde se Bílá voda ztrácí, aby se v podzemí spojila se Sloupským potokem a vytvořila řeku Punkvu, která se objevuje až v Macoše), kolem jeskyně Stará Rasovna, Piková dáma či Spirálka až na rozcestí Kalvodův kříž. Kousek za rozcestím na odbočce k lomu, jsme se s dětmi rozdělili – zatímco děti pokračovaly k lomu samy, tak jsme s Katkou zašli pro auta, ve kterých jsme měli část vybavení pro další program, a dojeli za dětmi k lomu. V lomu na nás ve 14hodin čekal instruktor pro lezení na ferratách. Ve Velké Dohodě je totiž vybudováno několik ferrat různého stupně obtížnosti. Po vybavení všech úvazky a přilbou, no všech až na Martina, který prohlásil, že má strach z výšek, a tudíž s námi nikam neleze, jsme vyrazili pod skalní stěnu. Martin nám aspoň mohl hlídat věci. Po důkladném vysvětlení, jak se na ferratách chovat, jak se jistit a jak využívat stupy, úchyty a odsedku, nás instruktor protáhl pod svým odborným dozorem několika úseky, vysvětlil chyby a poradil, jak postupovat. Na závěr nechal mně i Katku jistit děti lanem a pak je nechat i slanit. Bylo to velmi poučné a zajímavé a jsem velmi rád, že tam s námi instruktor byl. Nicméně Martin celou dobu nervózně pobíhal pod stěnou, vydával se nejištěn do výšek a prohlašoval, že tohle mu nevadí, že myslel, že budeme na sloupech jak v Tarzanii, takže nakonec i on dostal výstroj a nadšeně si vyzkoušel lezení. O tom, že děti lezení chytlo, svědčí to, že jsme skončili až po šesté hodině, kdy jsme již pociťovali únavu z náročných výkonů. Sluší se ještě dodat, že to snad byla první víkendovka, na které Mloci nespatřili živého mloka (jen namalovaného v klubovně), za to však objevili několik vzácných čolků. Po návratu do klubovny následovala večeře ve formě těstovin a lahodné omáčky. Vzhledem k tomu, že naše omladina se opět chytila hry Bang, tak jsme s Katkou vyrazili na průzkum nejbližšího okolí – rybníku Olšovec. K našemu překvapení jsme po našem návratu za ¾ hodiny spatřili děti zavrtané do spacáčků a připravené jít spát. Takže „dobrou noc“ a ráno si trochu přispíme do osmi hodin.

Nikdo v noci ani ráno nebudil, Martinův budík (nastavený na půl devátou) taky nezvonil, a tak naše probuzení bylo velmi příjemné. Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že za chvíli bude devět hodin. Martin následně zjistil, že budík sice nastavil, ale nezapnul. Nevadí, alespoň jsme se vyspali. Dokonce jsme zjistili, že už máme teplé radiátory. Což byl úspěch, protože předchozí dny moc netopily. Poté následovala vydatná snídaně a převlečení se do gala. Mše svaté jsme se zúčastnili ve Křtinách a stálo to za to. Poutní kostel v Křtinách je totiž mnohými označován za nejkrásnější barokní stavbu v ČR. Byl postaven v letech 1718-44 podle plánů slavného barokního architekta J.B.Santiniho. Tato monumentální stavba musí ohromit každého. Po návratu nás Martin uzemnil otázkou, čí že je to vlastně klubovna. Když jsme mu řekli, že místních skautů, tak nás dorazil další otázkou, proč vlastně nejsme v té naší. Když jsme se konečně dostali ze záchvatů smíchu, mohli jsme v klidu sníst oběd, uklidit, zabalit se a vyrazit na cestu k domovu. Ta probíhala bez problémů a tak jsme to vzali přes Nový Jičín. Vozidlo s dámskou osádkou projelo kolem Příbora bez čekání, zatímco my, páni technického nadání, jsme si nemohli nechat ujít čekání v koloně, při pohledu na stěhování silničářských finišerů. Když jsme se dost vynadívali a stroje bezpečně projely na druhou stranu cesty, rozjela se i naše kolona a my už bez zastávek dorazili domů. Na závěr nezbývá než dodat, že víkend se skutečně povedl.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *